46 týden trudomyslnosti a malého českého nechutenství

První vážnější smogová situace v našem městě tvrdě zaútočila nejen na naše plíce ale i na chuťové buňky. Jestli někdo v mládí nestačil ochutnat trochu prachu a písku stačilo mu v minulých dnech vyjít na procházku u nás v Pardubicích. Opravdový šok mě ale čekal až na zastávce autobusu. I v tomto těžce dýchatelném ovzduší se najdou lidi, kteří si klidně zapálí cigaretu právě na zastávce autobusu. Ohradil jsem se. Jako pálkou přes obličej pro mne byla reakce ve stylu: „nikoho dalšího, komu to vadí, tady nevidím“. A opravdu. Vidět totiž pro samý smog nebylo vůbec nic. Neviděla samozřejmě ani kolem procházející městská policie. Kdyby v tu chvíli za mnou přišli s peticí proti zákazu kouření, asi bych i přes svoje současné stanovisko ihned podepsal.

Můj žlučník potrápilo i čtení v online denících. Další miliony a miliardy uniklé ve švýcarských bankách nemohou oškubaného českého človíčka, který počítá každou korunu, přeci nechat v klidu. Chápu, že české soudy toho mají hodně. Nechat si ale utéct více než 12 miliard je věc neodpustitelná. Takováto lajdáckost by měla někomu z pomalu pracujících státních úředníků a soudců hnout nejen s jejich peněženkou. (např zde)

Psychickým šok mě uštědřila i pokladní v knihkupectví. Koupě knihy pro přítele, byla nakonec více stresující, než jsem čekal. Slečna u pokladny mně příjmením hlasem oznámila, že za paperbackové vydání knihy o 400 stránkách, na recyklovaném papíře, kvality III cenové, po mně bude chtít necelých 450 Kč. Nezbylo mě než reagovat tupým výrazem v obličeji i v peněžence. Trochu lépe jsem se snažil vypadat při poznámce, že jinak se kniha prodává za 20 euro, takže vlastně ještě ušetřím. Podle reakce kolegů, mně podivuhodný škleb na tváři vydržel celé dopoledne. Ihned jsem si udělal několik menších kalkulací na internetu. Hlavou mně ještě teď vrtá, který manažer prodeje, tisku, přepravy či úpravy podlahových krytin na tom trhne to zdvojnásobení výrobní ceny.

Celkově špatnou bilanci týdne vylepšila snad jen kvalitní oslava v kruhu přátel. Pánská společnost, která nakonec utvořila nehynoucí jádro labužnického koutku, dala probrat i několika ryze pánským tématům. Že to není až zas tak samozřejmé, jsem se dozvěděl až dnes (zde) .

Takže díky přátelům za skvělé zakončení jinak trudomyslného a nechutenstvím naplněného 46 týdne.

love is a number by ~62bunny on deviantART

Když sloni táhnou přes porcelánku - Ministr Josef Dobeš

V poslední době se nemůžu zbavit dojmu, že pan Josef Dobeš je jedním z nejkontroverznějších ministrů na postu ministra školství, mládeže a tělovýchovy.

Z mého pohledu všechno začalo sloním postojem v kauze Bátora. Pan ministr se rozhodl trvat na svém a nepohnout se z místa. I když nikdo jeho postoj nechápal, přesto pan ministr dál setrvával ve svém rozšlapaném porcelánu. Teprve až ve chvíli, kdy na něj začali působit síly celého našeho politického vesmíru, udělal pomyslný, i tak dost kontroverzní, krok stranou.

 Minulý týden se objevila další šlápota tohoto ministerského mastodonta. Spor o český motocyklový sport mezi Autoklubem České republiky (AČR) a nově vznikajícím Českým svazem motocyklového sportu (ČSMS) se snaží pan ministr vyřešit tlustou čárou. Protože zde evidentně jde o peníze seběhli se nad případem právníci i média. Celá kauza má samozřejmě i mezinárodní punc čecháčství v podobě dopisu pro Mezinárodní federaci motocyklového sportu (FIM). Zatímco minulí ministři si Ženevě snažili doporučovat, tento ministr jim ze své stoličky poučuje kdo je tu pánem.

Pan ministr tak trochu šlápl do psího lejna i v případě sexuální výchově pražské Základní školy Kuncova. Jeho pohled na věc získaný pouze z jedné strany sporu je další ukázkou jeho neschopnosti správně a komplexně si ověřit vstupní informace. Přitom umění komunikace se všemi zúčastněnými by měla být jednou z hlavních předností člověk na ministerském postu.

Celá toto mediální kampaň pana ministra Josefa Dobeše na mě dělá dojem pochodu slonů přes porcelánku. Dovoluji si však upozornit na zkutečnost, že dravé ryby se tupě a jednosměrně jdoucího jedinec, i když obřích rozměrů, jen tak neleknou a klidně na něj nějakou tu pastičku nastraží. Osobně bych uvítal méně mediálních kauz a více výsledků v oblasti zlepšení kvality našeho školství.

Slon v balon by ~kuid3 on deviantART

Moje bludné kruhy - Krizi (ne)potřebujeme

Stále více lidí nachází ve svém pokorném životě místo i pro krizi. Otevřeně přiznávám, že i já jsem podobným procesem přemýšlení prošel. Po několika debatách jsem ale nad celým problémem zaujal jiné stanovisko.

Uvědomme si jak a na koho především právě probíhající ekonomická krize působí. Krize prostřednictvím materiálních hodnot má největší dopad především na střední a nižší vrstvu obyvatelstva. Jinak řečeno, krize postihuje především ty, jež dnes žijí s přiměřeným minimem hmotného majetku. Po krizi se proto v podstatě z tohoto pohledu nic nezmění. Movití budou stále movití. Budou mít dostatek prostředků vést a ze sebe udělat ještě movitější . Změny po krizi ale nastanou ve vodách středně movitých a nemovitých. Ti budou tvořit nový jednotný celek nemovitých. V některých případech se dokonce objeví skupiny na pokraji životaschopnosti.

To přináší další aspekt krize. Strach! Hlavní hybnou pákou krize je právě tato emoce. Lidé, kteří mají strach, se méně ptají, více poslouchají, jsou méně kreativní a lépe ovladatelní. Navíc strach dále prohlubuje krizi a s mediální podporou burcuje k ještě razantnějším krokům.

Z výše uvedených argumentů tedy pro mne jasně vyplývá, že krize je jen dalším mocenským nástrojem. Hlavním cílem použití tohoto nástroje je vyvolání strachu a lepší ovladatelnost společnosti.

Myšlenky jako, krizi si zasloužíme, krize nám pomůže nebo dokonce krize nás osvobodí, jsou jen jakousi omluvou či veřejným podaným odpuštěním těch, kteří nechtějí nic dělat a odevzdaně pochodují v ovčím stádu. 

Reakce na článek ze serveru psychologie.cz

PS: Záměrně nepíši o bohatých a chudých, ale o movitých a nemovitých. Je tak činěno proto, aby nedošlo k omylu u lidí duchovněji zaměřených.

The Power of Innocence by =carpenoctem410 on deviantART

České sluneční plácky a Pardubický stavební neúřad

Když projíždím Českou krajinou, nestačím kroutit hlavou, kolik slunečních elektráren nám v posledních letech vyrostlo. Těch nevkusných plácků je víc než letos podoubáků. Je až zarážející, že lidem nevadí tohle plýtvání úrodnou půdou. Je smutné pozorovat, jak lidem nevadí hyzdit poslední zbytky přírodních ploch bizarně monumentálním placatým výtvorem. Zatímco ve městech lidé bojují za každý kousek zeleně, na vesnici je jí dost a tak hurá na věc. Hlavně když to ponese peníze.

A to i za cenu pokut nebo soudních rozhodnutí o neoprávněné stavbě. Nic naplat my na Pardubicku s tím máme své zkušenosti. Načerno se zde dá postavit skoro cokoli. Vila v parku, skleněná příšera uprostřed historického středu města, překladiště za městem nebo právě sluneční elektrárna u Sezemic. Lidem a úřadům se tu podnikatelé prostě jen smějí do obličeje a klidně si staví, co chtějí. I když okolo některých staveb je hromada mediálního povyku, nakonec to tam stojí, dokud to čas a pardubický kyselý déšť nesežerou.

Co naplat. Místo rušení staveb, doporučuji zrušit stavební úřad. Stejně jen dělá nepříjemnosti běžným občanům a na velké ryby v pardubických podnikatelských vodách nemá dost vysoké galoše.

Reakce na http://pardubice.idnes.cz/...

Searching Shade by =ahermin on deviantART